Dlážděné ulice prý měli už ve starověkém Řecku. V českých zemích se dlaždiči poprvé objevili v polovině 14. století. V následujících dekádách jich bylo pomálu. Vždyť v roce 1419 připadalo na celou Prahu jen 7 dlaždičů! Jejich práce byla navíc velmi náročná. Vlastně se není co divit, že se u nás usadilo rčení „Sprostý jako dlaždič!“
Abychom ale dlaždičům nekřivdili: Původ tohoto ustáleného spojení odkazuje spíše na to, že
dlaždiči se nejčastěji rekrutovali z řad (s)prostých, obyčejných lidí. Nešlo tedy o žádné sprosťáky. Byť my si to kvůli zmíněné větě často myslíme. To, že byla (a stále často je) jejich práce náročná, je ale bez debat.
Málokoho asi napadne, když přechází pečlivě vydlážděné náměstí, jak těžká a náročná, je
pokládka desetitisíců drobných kostek nebo naopak mnohatunových velkoformátových dlaždic. Při žádné výstavbě parkoviště, terasy, nájezdu ani schodiště se neobejdete ani bez panelů a obrubníků. Jejich váha začíná na několika desítkách kilogramů a končí u několika tun.
Děláme vše pro to, abychom vám usnadnili práci
A teď si představte, že se s těmito bloky potýkáte v pětatřiceti stupních na přímém slunci. Nebo naopak v nečase, kdy z nebe padá zmrzlý déšť a konečky prstů přes mráz už skoro ani necítíte. Do toho vám každou chvíli přes pečlivě proměřený a připravený prostor někdo proběhne a přeruší práci. Asi byste s dlaždičem neměnili, že?
My si téhle těžké práce a dřiny vážíme. A jsme rádi, že ji dnešním
dlaždičům můžeme jejich práci alespoň malinko usnadnit a ulehčit. Díky vakuovým přísavkám je jednodušší a bezpečnější jak pokládka dlažby, tak manipulace s betonovými deskami. A
zvedací technika je postaví na nohy: Těžká břemena nemusí zvedat ani pokládat ručně a nemusí ani pracovat na kolenou.
Manipulační vozík pak usnadní přesun těchto břemen na kratší i delší vzdálenosti.
